Katey Traceyová se mořila dietami skoro rok. Nakonec vážila o 10 kg méně než dnes. Kosti na hrudi začaly čím dál víc vystupovat. Rozvinula se u ní mentální anorexie, onemocnění s nejvyšší úmrtností ze všech psychických poruch.
Svět
baletu byl šokován, když ve věku 22 let zemřela členka bostonského baletu H.
Guentherová na selhání srdce. Pak vyšlo najevo, že pravou příčinnou byla porucha
příjmu potravy.Poruchy příjmu potravy byly v baletu vždy běžné, ale stále jich přibývá, jak rostou požadavky na štíhlost.
Dnes se nám namlouvá, že všichni tak můžeme vypadat, že stačí na tom tvrdě pracovat. Je to jen mýtus. Ve skutečnosti to není možné. Navíc je to nebezpečné: pokud se vám zhubnout nepodaří, vypadáte, že s vámi cosi není v pořádku.
Erin je čtrnáct let. Nechala se ovládnout iracionálním strachem z tloušťky a tři měsíce se trápila hladovkou. Zahájila léčbu na odd. poruch příjmu potravy v New Orleansu. Matka ji sem přivezla, protože v jedné texaské nemocnici Erin skoro zemřela na podvýživu. Při 20 procentech pod svou normální hmotnost má Erin už nyní zdravotní komplikace, jež by se bez léčby jen dále zhoršovaly.
Jde o psychickou poruchu, která může končit smrtí. Je zde nejvyšší procento úmrtnosti. V posledních dvaceti letech asi 10% anorektiků umírá. Dlouhodobé hladovění může přivodit řadu problémů od nebezpečně nízkého tlaku přes těžkou osteoporózu, poškození ledvin a jater až po hrozbu selhání srdce.
Erin přestala jíst, když její matka, zaměstnaná na ministerstvu obrany, vzala na rok práci v Koreji. Cítila se osamělá, opuštěná. Asi proto ji ovládla obsese spojená s jejím zevnějškem.
Karen
Carpenterová zemřela ve věku 32 let na selhání srdce po letech boje s mentální
anorexií. Tehdy, v roce 1983, byl pojem mentální anorexie málo známý. Dnes je situace odlišná. Alarmující studie knihy Mayo ukazuje, že počet případů anorexie se od padesátých let zvyšuje každých 5 let o 36 procent. Asi osm milionů lidí, většinou žen, dnes trpí mentální anorexií či bulimií , což jsou příbuzné poruchy. Dívky mezi 15 a 24 lety jsou nejzranitelnější.
V jistém smyslu máme všichni pokřivená měřítka krásy. A opakované předkládání určitých vzorů nás dokáže přesvědčit, abychom tyto vzory obdivovali. Dnes jsme tak zvyklí vídat extrémně hubené ženy, že si snad myslíme, že to je ta pravá krása.
Zbožnění
extrémní štíhlosti začalo s nástupem Twiggy. Tato modelka konce 60. let měřila
168cm a vážila 41kg. Byla pokládána za špičku mezi britskými manekýnkami. Od té doby všechny manekýny podstatně zeštíhlely. Dnes váží o čtvrtinu méně než průměrná americká žena, která má 63,5 kilogramů.
Rozšíření poruch příjmu potravy má dvě základní příčiny. Za prvé celá společnost je ovládána perfekcionismem. Říkají nám, že můžeme ovládat a předělat vlastní tělo. Za druhé: mezi mladými ženami se šíří napodobování celebrit. A současné modelky a herečky jsou výrazně hubenější než dřív. To vše je velmi svůdné a pro mladé dívky neodolatelné. Teď nemluvím o problému nemoci, ale o tom, že se krása neúměrně idealizuje a že spějeme k perfekcionismu.
Plnoštíhlé modelky si ovšem troufají vystoupit proti všem současným ideálům krásy. Svými proporcemi se blíží parametrům průměrné Američanky. Současná hvězda mezi plnoštíhlými modelkami, Kate Dillonová, kdysi začínala jako hubená.
Zoufalá Kate nakonec zhubla na extrémně nízkou hmotnost. Sice se z ní stala anorektička, za to si ji povšiml módní průmyslu. Vážila tehdy o 23 kg méně než dnes, ale z jejího výrazu nevyčteme vůbec nic o jejím strašlivém vnitřním souboji. O rok později Kate modeling opustila. Chtěla žít tak, aby za úspěch nemusela platit hladem.
Historie zná případy anorexie staré i stovky let.
Ve
14. století zemřela sv. Kateřina ze Sienny následkem dlouhodobého hladovění ve
věku 33 let. Ale extrémní asketismus spojený s hladověním k smrti byl něco
jiného než to, co motivuje mladé ženy dnes. Sv. Kateřina odmítala určitou
součást svého života přijímat jídlo, ale konala i další kajícné skutky. K tomu
ji ovšem motivovala její víra. Často rozdávala jídlo, které sama nesnědla. Byla
naprosto jiná než dnešní anorektičky. Také v 19. století můžeme nalézt mnoho dívek ze středních či vyšších vrstev, které chtěly být hubené z naprosto jiných důvodů. Netoužily po tom, aby byly sexy, ale proto, aby daly najevo, jak duchovně jsou založené. Chtěly budit zdání, že potlačily nízké potřeby jako například potřebu jíst.
Pro všechny tyto ženy je společné to, že svým vztahem k jídlu vyjadřují různé věci, jež vyplývají z konkrétních historických souvislostí.
V současnosti se anorexie či bulimie vyskytuje alespoň u tří dívek ze sta. Většinou to bývá s nástupem puberty. Souvisí to s problémy spojenými s formováním osobnosti a myslím, že i se strachem z dospělosti. Jakoby se tu zadrhl vývoj osobnosti z dítěte v dospělého. Poruchy příjmu potravy mají původ v boji proti projevům dospívání. Jenže proč se u některých dívek rozvinou tyto poruchy a u jiných ne? Existuje řada spouštěcích mechanismů. Může to být rozvod rodičů nebo rozchod s přítelem. U většiny lidí jde o řadu zdánlivě pominutelných stresů. Jediná další maličkost pak může znamenat poslední kapku. K tomu ovšem nemůže dojít, pakliže k tomu dívka nemá určité předpoklady. Rozvod rodičů tedy nutně neznamená vznik anorexie dcery. Tyto situace mohou poruchu nastartovat jen v případě, že tu již existuje latentní dispozice. Vzhledem ke specifickým osobnostním rysům bylo pro Erin značně obtížné vyrovnat se s jistými změnami. Z biologického hlediska mají lidé s těmito poruchami určité osobnostní rysy společné. Bulimičky i anorektičky mívají sklony k perfekcionismu. Obvykle se až úzkostlivě soustředí na to, aby vše dělaly úplně dokonale. Všechno, co dělají, musí mít svůj řád, kladou důraz na přesnost. Obvykle se zoufale snaží vyhnout jakékoliv chybě, dělají si starosti z důsledků svého konání a za žádnou cenu nechtějí udělat něco nesprávně.
Pokud bychom začali probírat rodiny, v nichž se objevily poruchy příjmu potravy, všimneme si vysokého výskytu celé řady příbuzných poruch. Zhruba pět až sedm procent příslušníku těchto rodin trpí anorexií nebo bulimií a dalších pět až sedm procent trpí některou z dalších poruch příjmu potravy.
Ve
snaze objasnit tuto záhadu zkoumal dr. Kay pochody, jež probíhají v mozku
vyléčených pacientek. Zjistil neobvykle vysokou hladinu serotoninu, tkáňového
hormonu přítomného v centrálním nervovém systému. Serotonin hraje roli při
změnách nálad, ale také souvisí s chutí k jídlu. Příliš mnoho serotoninu chuť k
jídlu omezuje. Jiným problémem zvýšené aktivity serotoninu u lidí i u zvířat je
tendence k obsesím, úzkostným projevům a k chování, jimž se snaží vyhýbat
stresovým situacím. Za redukčními dietami, jež mohou přecházet v hladovění, může
být i snaha organismu o snížení hladiny serotoninu s cílem bránit se proti stále
intenzivnější úzkosti. To by mohlo vysvětlovat onen začarovaný kruh, jimž
procházejí anorektici. Mají vysokou hladinu serotoninu - začnou hladovět.
Hladina se tím sníží, ale jejich mozek se rychle zadaptuje tím, že se zde objeví
další serotoninové receptory. Tyto receptory může stimulovat i malé množství
serotoninu. A tak se tito lidé musejí stále trápit hladovkami v marné snaze
zredukovat produkci serotoninu. U anorektiků je prvním krokem k uzdravení váhový přírůstek. Anorexie patří mezi nejobtížněji léčitelné poruchy. Skoro u poloviny pacientů dochází během prvního roku k recidivě. Nové výzkumy ukazují, že takový neúspěch může být výrazně snížen, pokud pacienti jako je třeba právě Erin dosáhnou normální hmotnosti před propuštěním z nemocnice. Existuje rozsáhlý datový soubor, který dokazuje, že čím nižší je hmotnost - nezávisle na krevních testech - tím vyšší je riziko různých zdravotních komplikací. Při léčbě mentální anorexie je tedy rozhodující hmotnost pacienta. Pokud není zpět v normálu, nelze léčbu ukončit. Váhový přírůstek však sám o sobě nestačí. Mentální anorexie je komplikované onemocnění, jehož úspěšná léčba vyžaduje spolupráci mnoha odborníků. Psychologové, lékaři, sestry, arteterapeuti, dietologové - ti všichni musí spojit síly, aby pomohli zvládnout poruchu příjmu potravy. Abychom tyto poruchy mohli účinně léčit, je třeba se zaměřit na obě stránky problému. Tedy jak na okolnosti, jež stojí v pozadí, tak na stravovací návyky, jež představují vlastní nebezpečí. Myslím, že zvláště při hospitalizaci je třeba se u těchto lidí zaměřit na oba tyto faktory zároveň.
Po pěti týdnech v nemocnici se Erin dostala na svou normální hmotnost a mohla se začít zabývat jistými traumatizujícími událostmi ve svém životě. Vyšlo najevo, že byla sexuálně zneužita, což u těchto pacientek nebývá nijak neobvyklé. Výraz "trauma" to vystihuje dost dobře.
Sexuální zneužití vyvolá v takové dívce mnoho reakcí. Jednou z nich je pocit bezmoci. A je nesmírně těžké se s tím vším vyrovnat. Určitým způsobem, jak se s pocitem bezmoci vyrovnat, je snaha ovládnout své tělo tím, že ovládnu hmotnost. Je to způsob, jak si dokázat, že mám nad tělem kontrolu. Některé ženy se přejídají, aby nebyly atraktivní, jiné se z podobných důvodů trápí hladovkou. Existuje celá řada způsobů, jak se s tímto traumatem vyrovnat. Rozhovor o této zkušenosti znamená zásadní obrat v léčbě.
Skupinová i individuální terapie jsou rozhodující součástí léčebného procesu.
Tyhle děti většinou nevyvádějí ani nekřičí, že vás nenávidí a podobně. Vlastně jsou hodné a klidné. Takoví miláčkové. O to víc jsou agresivní v jiném smyslu. Jakoby vrážely nůž do rodiny tím, že všichni musejí sledovat, jak umírají. Ale po celou tu dobu jsou vlastně pořád docela milé…
V jedenadvaceti se Eleena musela vyrovnat s problémem. Této nadané tanečnici tvrdili, že musí zhubnout, už když jí bylo dvanáct. Nejprve vyloučila z jídelníčku tuky. Časem se z ní stala anorektička. Po více než ročním hladovění začala Eleena znovu jíst. Její talent i přes její labilní fyzický stav neunikl pozornosti. Když jí bylo sedmnáct, dostala nabídku do prestižního newyorského baletního souboru, American Ballet Theatre. Její boj s hmotností stále pokračoval. Eleena stála před nejtěžším rozhodnutím svého života. Má jít za svým snem stát se baletkou, ať ji to bude stát cokoliv?
Erika Goodmanová si tuto otázku vyřešila už dávno. Dnes, ve čtyřiapadesáti, za to platí tvrdou daň. Tou je celoživotní zápas s anorexií a osteoporózou. Někdejší balerína má za sebou i ty nejdrsnější diety. Erika, jež byla kritikou označena za "poklad", ovšem tančila v době, kdy anorexie představovala ještě jen skrytou hrozbu a bylo snadné přehlédnout ji.
Poruchy příjmu potravy jsou dnes tak běžné, že je nelze přehlížet. Tanečníci newyorského baletu navštěvují seminář na toto téma.
Anorexie a bulimie jsou mezi muži zatím vzácné, ale případů přibývá. U žen se vyskytuje více případů těchto poruch, protože kladou větší důraz na svůj fyzický vzhled. I když i to se teď mění. I muži na sebe více dbají. Například mezi žokeji či vzpěrači zjišťujeme vcelku vysoký výskyt poruch příjmu potravy. Úspěch v těchto profesích často závisí na hmotnosti.
U žen může úbytek tělového tuku následkem hladovění nebo vyčerpávajícího cvičení omezit tvorbu estrogenu, důležitého pro stavbu kostní tkáně a menstruaci.
Jako jednu z prevencí nabízí balet svým tanečníkům rentgenování kostní tkáně.
Katey Traceyová přestala menstruovat asi před rokem, když se u ní rozvinula mentální anorexie.
U tanečnic je riziko vzniku osteoporózy zvlášť vysoké. Všechno dělají přehnaně: drží diety, vyhýbají se jídlům obsahujícím tuk - a ta přitom často obsahují také vápník. Jejich kosti jsou stále tenčí a křehčí - říkáme tomu osteoporotická kost.
Protože Katey vyhledala pomoc včas, její hodnoty jsou dobré. Obraz její kostní tkáně je prakticky normální.
Vyčerpávající trénink může vést k jiné formě anorexie. Pro Jennifer Schmidovou, běžící maratón, přichází cíl trochu předčasně.
Na rozdíl od většiny anorektiků nemá Jennifer žádné problémy s jídlem. Vždy jedla nenasytně. Problém je v tom, že tréninkem spálí víc kalorií než jich dokáže přijmout.
V našem i dalších ústavech jsme si zpětně ověřovali, jak se pozdější anorektici projevovali v dětství. U většiny jsme zjistili, že úzkostný syndrom se rozvinul ještě před vypuknutím anorexie, tedy u dětí ve věku od osmi let.
Když jí jednou po tréninku poklesla tepová frekvence, byla přijata na oddělení poruch příjmu potravy. Její matka byla ráda, že trénování maratónu skončilo. Již po týdnu hospitalizace se Jennin stav zlepšil. Předepsali jí lék Paxil, který pomáhá regulovat hladinu serotoninu v mozku a potlačit úzkost.
Léky jako Prozac či Paxil působí na serotoninový systém. Ne vždy ale bývají účinné, zvlášť u velké podváhy. Dosavadní studie nepotvrdily, že léky jako Prozac by sami o sobě byly příliš účinné v léčbě anorexie. Důvodem může být také to, že většina testů účinku byla prováděna v době, kdy pacienti měli podváhu. Možná, že v důsledku hladovění Prozac nemůže plně působit. Když ale pacienti začnou přibírat na hmotnosti, zdá se, že léky jako Prozac mohou pomoci proti recidivě.
V dnešním světě, který je tolik zaměřen na vzhled, ukazují průzkumy, že asi osmdesát procent žen není spokojeno se svým tělem. Sotva desetileté dívenky se už zaobírají dietami, ačkoliv mají docela normální hmotnost. To, co se dnes děje kolem diet, je především byznys. Obchoduje se s mýty, jež mají ovlivnit vzhled: "Budete - li užívat náš produkt, čeká na vás princ." Je překvapující, kolik lidí se nechá něčím takovým svést a koupí si doslova cokoliv, při čemž věří, že zhubnou třeba o 15 kg během pěti dnů. Jistěže k takovému jevu je zapotřebí živná půda, a tu tato kultura, oceňující extrémní štíhlost, jistě má. A někde v hlubokém podtextu je asi takovéto sdělení: "Nejsi v pořádku. Musíš změnit svůj vzhled."
Doktorka Joan Brumbergová vede na Cornellově univerzitě seminář o ženské adolescenci v historických souvislostech. Důraz na štíhlost lze vypozorovat i mezi studentkami. Šíří se mezi nimi bez ohledu na rasu či sociální zařazení. Dnes už se poruchy příjmu potravy vyskytují i mezi ženami afroamerické komunity. A studie o kulturních rozdílech jsou velice zajímavé. A každý tady vám potvrdí, že důraz na vzhled je dnes velký.
Asi dost málo žen se dokáže vyhnout problémům s tělem. Takové pocity se projevují v dost rozdílné intenzitě, ale stejně bych řekla, že spousta žen je v určité fázi nešťastná z toho, jak vypadá. Asi není moc těch, které by mohly prohlásit, že se ve svém těle cítí doopravdy dobře.
Anna Chavarrová už 10 let zápasí s mentální bulimií, která se projevuje přejídáním a následným zvracením.
Věk většiny pacientů, u nichž dojde k rozvinutí této často dlouho tajené choroby, se pohybuje kolem 18 let. Mívají normální hmotnost. Jejich problémy s jídlem ovšem začaly už kdesi v minulosti.
Mentální bulimie je relativně nová psychická porucha, která byla diagnostikována až v roce 1979. Tento typ chování byl ovšem dobře znám celá staletí či dokonce tisíciletí. Víme například, že Římané si vyvolávali zvracení už v dobách před Kristem. V lékařských kruzích se však o tom moc nehovořilo, protože o takové problémy nebyl příliš velký zájem. Až do doby asi před dvaceti lety.
Pro Anne představovala bulimie dokonalé řešení.
Annin život těžce poznamenalo jak skrývání bulimie, tak neustálý boj s depresemi, jež jsou při bulimii časté. Anne se přejedla - a po té třeba i dvacetkrát zvracela.
Už tři měsíce je Anne v péči psychiatrů v Columbia Presbyterian Medical Center. Dr. Walsh předepsal Anne Prozac, který díku vlivu na hladinu serotoninu v mozku pomáhá zlepšit jak psychiku, tak chuť k jídlu. U mnoha bulimiků léčba Prozacem pomůže, aby se psychicky cítili lépe a zároveň jim umožní, aby lépe zvládali své záchvatovité přejídání a následné zvracení. Každopádně jde o jeden z účinných prostředků, který máme k dispozici. Annino chování se sice výrazně změnilo, avšak přerušit ďábelský kruh přejídání a zvracení je cosi dost podobného, jako vzdát se drogy. Při záchvatu přejídání postižení obvykle tvrdí, že se s nimi něco děje, cítí se otupělí, přestávají je trápit jejich problémy. Jídlo jim poskytne úlevu. Necítí se ale nijak zvlášť dobře - jen jinak. Myslím, že cítí úlevu od úzkosti, kterými trpí. To je asi jedna z důležitých motivací k takovému jednání.
U většiny bulimiků pomáhá kromě léků i psychoterapie. Jednou z nejlépe ověřených terapií je kognitivně behaviorální terapie, zaměřená na prolomení špatných návyků spojených s jídlem. S její pomocí se můžeme pokusit vytvářet pozitivnější vnímání vlastního těla a nový přístup k jídlu.
Ve snaze více porozumět záchvatovitému přejídání připravil Walsh se svým týmem pacientům hostinu, při níž bylo povoleno jíst, co hrdlo ráčí. Ukázalo se, že v průměru snědl každý z pacientů jídlo v hodnotě 3600 kcal, což je dvoudenní dávka.
U těchto lidí je narušeno vnímání pocitu sytosti i uspokojení z jídla. Normální člověk přestane jíst, když se cítí sytý. U těchto pacientů zřejmě tento pocit nenastává.
Anne se tohoto výzkumu také zúčastní, neboť se chce přesvědčit, zda dosavadní léčba měla vliv na schopnost jejího žaludku zpracovávat jídlo.
Anne dostává tekutou stravu, označenou nepatrným množstvím radioaktivního materiálu. Díky indikátoru paprsků gama lze monitorovat množství, v jakém jídlo opouští žaludek.
U zdravého jedince jídlo vstoupí do žaludku a malé množství hned vstoupí do tenkého střeva. To vyvolá produkce cholecystokinu - CCK, hormonu, jenž pomáhá přenést pocit plnosti do mozku. Když je uvolněno určité množství CCK, člověk se cítí sytý a přestává jíst. U bulimiků může být přejídání vyvoláno třeba tím, že žaludek potravu pouští do tenkého střeva pomaleji a tudíž CCK se uvolňuje méně. Zpráva do mozku, že by příjem potravy měl být zastaven, je tedy slabší a člověk pokračuje v jídle.
Po třech měsících léčby se obsah Annina žaludku vyprazdňuje do střeva rozhodně správněji. Je zde zvýšena intenzita vyprazdňování žaludku, čehož jsme chtěli dosáhnout. Funkce žaludku je v zásadě srovnatelná s funkcemi normálního člověka. Přinejmenším z tohoto hlediska se Annin stav po tříměsíční léčbě zlepšil.
Asi polovina pacientů, kteří se podrobili léčbě, se zcela vyléčí, zatímco u druhé poloviny, k níž patří i Anne, se zdaří alespoň dílčí úspěch. I tak to ovšem může trvat i několik let, než se Anne uzdraví úplně.
Také pro Eleen se nyní vyhlídky na setrvání v baletním souboru zlepšily. Když přiznala, že trpí poruchou příjmu potravy, nabídl jí ředitel McKenzie zdravotní dovolenou.
Dr. Linda Hamiltonová, sama bývalá tanečnice, velmi dobře chápe, čemu jsou vystaveny dnešní tanečnice. "Ony mají takový strach z tuku, že v době, kdy se ke mně dostanou, mají za sebou tak pět let beztučné diety. Je skvělé, když je dokážu přimět, aby přijímali dost kalorií a tuků. Jejich tělo začne najednou zase fungovat, metabolismus se zrychlí, a ony začnou hubnout. Pak jsou překvapené, že to doopravdy funguje."
Eleena je znovu v souboru a studuje sólový part ke slavnostnímu 60. uvedení Labutího jezera.
Poté, co se Kate Dillonová rozhodla skončit s modelingem, hledala novou životní náplň. Nyní, kdy už nemusí bojovat s vlastním tělem, drží si Kate hmotnost, která jí vyhovuje a navíc se vrátila k modelingu, i když zcela novým způsobem.
Erin se nyní ve středisku pro poruchy příjmu potravy připravuje na návrat domů. Je sice na správné cestě, ale v léčbě musí pokračovat přinejmenším rok či dva, aby byl zaručen úspěch.
Nejlepší pojistkou proti recidivě je následná terapie. Program následné péče sestavuje psychoterapeut, dietolog a rodinný terapeut. Ti musí mít výbornou úroveň. Důležitá je spolupráce rodiny.
Erininy vyhlídky jsou nyní mnohem lepší…
